Vytisknout tuto stránku

Přístupy k léčbě poruch příjmu potravy

„Je třeba uvědomit si, že porucha příjmu potravy není zlozvyk ani rozmar. Jelikož jde o psychickou poruchu, apelování na zdravý rozum a vůli takto postiženého člověka,  nemá žádný smysl. Jediným efektem takového úsilí jsou konflikty, které dále zhoršují vzájemné vztahy. Nemocní jsou psychicky i somaticky ohroženi, a proto potřebují péči lékaře.

V krajním případě je třeba zajistit ji proti vůli nemocného, protože mentální anorexie i mentální bulimie může vést  ke smrti (5% anorektických dívek umírá, u bulimických dívek může dojít k náhlému kardiovaskulárnímu selhání."(1) Léčba poruch příjmu potravy bývá obtížná, aby léčby byla efektivní, je nutné kombinovat medicínský, psychologický i sociální přístup. V současné době neexistuje jeden terapeutický směr, který by byl nadřazen, z titulu své účinnosti, jiným. (2) V léčbě poruch příjmu potravy, se jako podstatný jeví „kvalitní, vyživující“ terapeutický vztah pacienta a pečující osoby (lékař, psycholog).

Psychoanalytický přístup

Psychoanalytické teorie se v přístupu k pacientům s poruchami příjmu potravy shodují v tom, že kořeny patologie leží v raném dětství a jsou podmíněny vztahy s důležitými osobami (primárně s matkou) a projevují se ve vývoji jako patologická osobnostní organizace. Psychoanalytický přístup se zaměřuje především na osobnost pacientek, oproti ostatním přístupům se zaměřením na symptomatické potíže se snaží porozumět hlubším příčinám onemocnění, včetně nevědomých souvislostí.

Vztah psychoanalytické hypotézy k problematice poruch příjmu potravy se od 40. let minulého století vyvíjel v závislosti na vývoji psychoanalytických teorií a specifických východiscích jednotlivých směrů.

Řada autorů například využila vývojové teorie Mahlerové o separačně-individualizačních procesech, nebo Self-psychologický přístup Kohuta, podle kterého je mentální anorexie nahlížena jako jedna z hlavních patologií self, při  které se jedná o chronickou poruchu v empatickém spojení mezi rodiči a dítětem.

Dále byl pro porozumění pacientkám s poruchou příjmu potravy využíván koncept narcismu, který využívali i kleiniánští psychoanalytici, rozlišující mezi libidinózním narcismem a destruktivním narcismem.

Psychoanalytický přístup považuje syndromy anorektické a bulimické za obrácenou stranu téže mince. Pacientky trpící anorexií mají typické obsedantní rysy spojené s rigidním superegem, bulimické pacientky mají projevy zvýšené impulzivity a málo kontrolující superego. Skutečnost, že u řady pacientek s bulimií, předcházela fáze onemocnění anorexií, vedla k úvaze, že základem jídelní patologie je prvotní intenzita hladu a chtivosti, nejdříve ovládaná obrannými mechanismy, které postupně selhávají. U mentální bulimie teorie hovoří o přítomnosti intenzivní nevědomé agrese k rodičovským postavám, především k matce. Tato nevědomá agrese se projevuje zejména v zacházení s jídlem a v jeho znehodnocování.

Dynamika onemocnění připomíná pacienty s různými druhy závislostí a projevuje se nevyřešenou ranou vazbou k primárním objektům (tj. blízkým, pečujícím osobám).

„Tam, kde obvykle člověk nachází slast a relaxaci, jak je obvyklé v případě jídla, sexuality nebo prosté pasivity, tam dívka s mentální anorexií prožívá hluboké ohrožení a úzkost a těmto pocitům se brání právě tím, že zesiluje svoje kontrolující a asketické chování.“ (Kocourková, 1997)

Dle Poněšického: „ Anorektičtí pacienti, podobně jako psychosomatičtí pacienti v užším slova smyslu, mají potřebu převést vše neuchopitelné, unikající, nejasné – jako emoce či mezilidskou vztahovost – v konkrétní, viditelné, neboť tím je možné lépe manipulovat, nebo se od toho distancovat. Něco mít, vlastnit, něco dělat či něčeho dosáhnout je pro ně snazší než něčím být, než se spolehnout na sebe sama. Dokonce i chaotické pojídání a zvracení je pro ně lepší alternativou než chaotické prožívání, než zabývání se vlastními nezvládnutými potřebami a city .“(3)


Terapie orientované na tělo

Narušené vnímání těla je jedno z významných kritérií při vymezení poruch příjmu potravy.

Poruchu tělesného schématu je možné považovat za fenomén skládající se ze dvou základních komponent:

  1. smyslové, perceptuální, objektivní (tj. nakolik je pacient schopen vnímat rozdíl mezi skutečnými rozměry a tvarem svého těla a tím, jak je sám vnímá);
  2. subjektivní, zahrnující emocionální a kognitivní aspekty, které mohou působit nezávisle či současně (tj. stupeň nespokojenosti s vlastním tělem, případně jeho odmítání).

Jako první popsala tři vzájemně související perceptuální a kognitivní poruchy u mentální anorexie Hilda Bruch,  v roce 1962. Byly to:

  1. narušený obraz vlastního těla, jeho zkreslené proporce;
  2. interoreceptivní poruchy, neschopnost identifikovat vnitřní pocity, jako je hlad, nasycení nebo afektivní stavy;
  3. paralyzující pocit vlastní neschopnosti.

Terapeutické přístupy orientované na tělo se objevily až po roce 1975, zahrnují různé formy psychoterapie. U některých je pacient nejprve vystaven neverbálním zážitkům, které jsou diskutovány v pozdější fázi léčby. Často se užívá pohybových cvičení, sportu, hry, tance, relaxačních a dýchacích technik, cvičení smyslového vnímání, tělesných „zkoumání“,  tělesné exprese a dalších. Vztah mezi cvičením a jeho cíli by měl být pacientovy objasněn.

Podle Wooley et al. (1985) jsou změny během puberty, vliv raných sexuálních zkušeností a vztah vnímání těla matky a dcery hlavními faktory ovlivňujícími vnímání těla pacientů.

Hlavními cíli terapií orientovaných na práci s tělem proto bývá:

  1. obnovit realistický obraz sebe sama;
  2. utlumit hyperaktivitu
  3. obnovit společenské dovednosti
  4. naučit se mít rád své tělo

Terapie orientované na tělo bývají součástí komplexního přístupu k léčbě poruch příjmu potravy. (6)

Několik doporučení, jak objevit nebo znovu obnovit pozitivní přístup ke svému tělu uvádí v knize Začarovaný kruh, bulimie, anorexie, psychogenní přejídání, a cesty ven?!, Prof. MUDr. Hana Papežová, CSc. :

  • Pomáhá, když se zorientujete v tématu vývoje ideálu ženské krásy. Např. pozorováním obrazů, soch a jiných forem umění, zobrazujících ženskou krásu.
  • Můžete také sledovat, co všechno ovlivňuje vzhled žen, které se vám líbí a přitom nevypadají jako modelky
  • Zvolte si na svém těle místo, na které jste schopna nanést krém nebo olej a masírovat ho tak, aby to bylo příjemné. Postupně takto objevujte další místa na svém těle.


Farmakoterapie
není při poruchách příjmu potravy metodou první volby, žádná látka není jednoznačně účinná, aby zcela převážila riziko nežádoucích účinků a působila bez psychoterapeutické intervence. Zkoušena a zkoumána byla účinnost řady psychotropních látek: antidepresiva (TCA, SSRI, IMAO), konvenční a atypická antipsychotika, látky stimulující chuť k jídlu a další. V prevenci relapsu anorexie byla prokázána účinnost SSRI. U bulimií jsou antidepresiva účinná při snižování frekvence záchvatů přejídání i při nepřítomnosti depresivní symptomatiky. Nejlépe byla prokázána účinnost u fluoxetinu. Předepisují se ale především při současném výskytu depresivní, anxiózní a obsedantní symptomatiky a při neúspěchu psychoterapie a psychosociálních přístupů a také u pacientů, kteří psychoterapii odmítají. U multiimpulsivních, komorbidních forem (závislost na psychoaktivních látkách včetně alkoholu, sebepoškozování, kleptománie, sexuální desinhibice a obsedantně kompulzivní poruchy) je současně s farmakoterapií nutný komplexní specializovaný program. (7)

Publikována byla řada studií prokazující nejvyšší účinnost léčby kombinací zejména dlouhodobé, systematické psychoterapie s intenzivní, relativně krátkodobou farmakoterapií. Při tomto postupu musí být zohledněna přesná diagnóza (popřípadě komorbidita) a stadium rozvoje poruchy. (8)


Kognitivně-behaviorální přístup

Umožňuje identifikaci a změnu patologických myšlenkových a postojových schémat. Jeho principů využívají hojně, jak svépomocné manuály (viz rubriku), tak i psychoterapeuti pracující s pacienty s poruchou příjmu potravy. V Čechách se pacientům s poruchou příjmu potravy při uplatňování kognitivně- behaviorálního přístupu dlouhodobě věnuje PhDr. Krch. (9) 

 

Zdroje:

1) Upraveno dle Leibolda ,1995

2) M. de  Zwann , EPA Sympozium, Mnichov, 2014

3) Poněšický,J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Triton, 2004

7) Papežová, H.: Poruchy příjmu potravy In: Postupy v léčbě psychických poruch. Academia Medica Pragensis. Praha, 2008

8) Faltus, F.: Farmakoterapie poruch příjmu potravy In: Krch, F.D. a kol.: Poruchy příjmu potravy. Grada. Praha, 2005

9) Krch, F.D. a kol.: Poruchy příjmu potravy. Grada. Praha, 2005

6) Probst,M.: Vztah k vlastnímu tělu u poruch příjmu potravy: Vymezení terapie. In: Krch, F.D. a kol.: Poruchy příjmu potravy. Grada. Praha, 2005

10) Trapková, L., Chvála, V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Portál. Praha, 2000