Učitelé a další pedagogičtí pracovníci jsou dnes již většinou v různé míře a formě informováni o poruchách příjmu potravy, o jejich typech, projevech, rizicích a důsledcích pro zdraví nemocného. Velká část z nich se také již během své kariéry setkala přinejmenším s rizikovými stravovacími návyky žáků a nezřídka také se závažnějším důsledkem diet a nespokojenosti se sebou samým, jako jsou hospitalizace nebo dlouhodobá psychoterapie.

Učitelé chtějí vědět, jak mohou pomoci, jak se zachovat, když mají podezření na PPP u některého ze svých žáků. Kladou si logické otázky, například:

- Říct o svém podezření rodičům? Vědí už o tom? Jak zareagují? Neobviní mě, že si vymýšlím?

Odpověď: Ano, je lépe říci o svém podezření i tehdy když se zpětně dozvíme, že rodiče o problému vědí a řeší ho. A je lépe říct o něm i tehdy, dostane-li se nám velmi negativní, odmítavé až agresivní reakce (rodiče učitele obviní z přehánění, odmítají hovor s tím, že do toho učiteli nic není, zcela problém přehlížejí, bagatelizují apod.). Tehdy je možné zdůraznit, že problém je sice především žákův a jeho rodiny, avšak dotýká se i třídního kolektivu, potažmo žáků z jiných tříd. Lze argumentovat tím, že nevhodné stravovací návyky jsou snadno napodobitelné a rychle se šíří mezi další jedince.
Je také lépe neodhadovat reakci rodiče, nelze se na ni zcela dobře připravit a svým očekáváním si můžeme přivodit předsudky nebo vzorce, které se nenaplní a my budeme lehce vyvedeni z míry

- Jak skutečně poznám PPP? Nechci zbytečně malovat čerty na zeď.

Odpověď: Někdy je i pro odborníka komplikované odhalit skutečnou podobu problémů s jídlem. Anorexie se zpravidla odhaluje snáze, díky výraznému hubnutí, nezdravému vzhledu, vynechávání jídla během školní docházky, na výletech a zájezdech. Někteří nemocní se také svými stravovacími návyky netají, neskrývaně prohlašují, že nejedí nebo jedí jen omezené množství potravin. Alarmující jsou také trvající diety, o nichž často dívky hovoří mezi sebou. Bulimie a záchvatovité přejídání, případně drunkorexie, jsou odhalitelné hůře. Někdy se o nich pedagogové dozvědí od kamarádů a spolužáků nemocného, jindy ho přistihnou při zvracení na toaletách (na výletech je pak nápadná konzumace nebývale velkého množství jídla s případným následujícím pobytem na toaletě nebo jinde ve skrytu).
Platí, že při déletrvajícím podezření, které je také úzce spojeno s intuicí a profesní zkušeností (tyto dvě schopnosti nelze opomíjet, jsou pro pedagoga důležitým zdrojem informací), je vhodné s žákem promluvit. Jak vést rozhovor přibližuje článek Návod na rozhovor se žákem trpícím PPP.

- Jak o PPP komunikovat ve třídě? Spolužáci si problému všimli, mluví o něm a nevědí, jak se ke své kamarádce (kamarádovi) chovat.

Odpověď: Ano, objeví-li se tento problém, je vhodné zavést rozhovor, besedu na téma PPP, vztah k tělu apod. Dobrý prostorem jsou třídnické hodiny, hodiny biologie, ZSV, výchovy ke zdraví, ale i hodiny tělocviku. Učitelé mají k dispozici materiály dostupné na internetu, je však nezbytné kontrolovat jejich zdroj a kvalitu. Doporučit lze film SAMI (lze zakoupit včetně pracovní příručky sestavené odborníky na PPP) nebo knihy uznávaných odborníků (Hana Papežová, František D. Krch). Na co je nutné dbát při výběru preventivního programu a aktivity při řešení problému s PPP, upozorňuje článek Odvrácená strana preventivních programů PPP. Jistou zárukou je vybírat program certifikovaný.
Důvody, proč se třídou hovořit o problému (samozřejmě bez poukazování na konkrétního žáka), jsou nejen informační a vzdělávací, ale především preventivní. Nevhodné jídelní návyky a patologický vztah k vlastnímu tělu jsou tzv. „sociálně infekční“, snadno se rozšiřují zejména ve skupině dospívajících. Je mylné domnívat se, že stále hubnoucí anorektická žačka bude pro své vrstevnice odstrašujícím příkladem. Bude tomu pravděpodobně přesně naopak.

- Co konkrétně mohu dělat? Jak pomoci?

Odpověď: Je vhodné sdílet se všemi kolegy ve škole adresář odborníků na různé problémy, včetně PPP. Kontakty naleznete také v rubrice Léčba. Dobrý přehled poskytnou stránky www.idealni.cz.
Nejprve vedeme citlivý rozhovor se žákem. Doporučením je rozhovor opakovat, abychom s ním navázali vztah. Není pravidlem, že rozhovor musí vést výchovný poradce nebo školní psycholog. Má-li však škola takového zaměstnance, pak učitel předjedná schůzku, vysvětlí své podezření a sdělí základní informace o své zkušenosti se žákem. Dále můžeme kontaktovat rodiče, kterým opět sdělujeme velmi citlivě a empaticky svá pozorování a ptáme se jich na jejich pohled na věc. Z něho zjistíme, zda rodiče podnikají kroky k léčbě nebo nikoliv. Nabídneme pomoc formou kontaktu na odborníka, osobní podpory (pravidelná setkávání s rodiči i s celou rodinou včetně nemocného žáka), případně domluvíme schůzku s výchovným poradcem nebo školním psychologem (případně metodikem školní prevence). Se žákem i rodinou se domluvíme na způsobu, jakým budeme o problému hovořit s ostatními. Upozorníme, že je-li problém viditelný (nízká hmotnost) nebo obecně známý (opakované odhalené zvracení na WC), je nutné ostatním podat takové informace, které zabrání šíření pomluv a předsudků.

Více než osobní a profesní podporu učitel udělat nemůže. Avšak právě osobní angažovanost a citlivost jsou tím, co skutečně pomáhá. Univerzální rady a návody neexistují, jde především o lidský vztah a komunikaci v něm se odehrávající.

Co má mít pedagog na paměti?
- Mít oči otevřené
- Dobře zvažovat výběr preventivního programu
- Při podezření na PPP s žákem v klidu pohovořit, vyjádřit svůj strach o něj a nabídnout pomoc – školního psychologa, výchovného poradce nebo odborníka mimo školu
- Dbát na mimořádně empatický postup, nehrozit hospitalizací, závažnými zdravotními důsledky či možnou smrtí. Nevyhrožovat ani postihy v rámci školy
- Sledovat i možné související jevy (záškoláctví, sebepoškozování, užívání drog…)
- Při problémech s PPP ve škole je na místě oslovit externí odborníky. Je však třeba přísně dbát na to, aby to byli specialisté na PPP, je lépe vyhnout se nutričním terapeutům nebo výživovým poradcům
- Lze využít kontrolované preventivní programy (například film Sami), certifikované programy primární prevence…
- Spolupracovat s rodiči – zjistit, co sami o návycích svého dítěte vědí, zda si všimli změn a jak jsou přístupní léčbě