Tohle, prosím, ne…! Tohle nám neříkejte!

Asi každému se tu a tam stane, že vypustí z pusy něco, co už nelze vzít zpět. Ta věta pak toho, ke komu je namířena, strašně bolí.

Ráda bych se s vámi podělila o pár zážitků, kdy si říkáte, proč to ten člověk dělá?! Co ho vede k tomu ubližovat?! Nebo si to snad ani neuvědomuje?!

Před časem jsem po dlouhé době potkala svého známého. Naposledy mě viděl, když jsem se pohybovala na hranici smrti. Tentokrát jsem však vážila nějakých 45 kg. Po několika milých větách na uvítanou z něj vypadlo: „Holka, ty jdeš ode zdi ke zdi, co? Z extrému do extrému.“ Bum bác, facka jako hrom! Konsternovaně jsem na něj zírala a přemýšlela, jak to myslel. Vlastně stále nemůžu pochopit, proč někdo pokládá otázku: „Tys přibrala, viď?", když to přeci sám vidí.

Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala vyslovit nic na svou obranu. Jen mi vrtalo hlavou, proč má zapotřebí mě upozorňovat na nadváhu, která, jak jistě uznáte, s 45 kg má s nadváhou pramálo společného. Trvalo mi dlouho, než jsem se s pomocí svých přátel nad tuto větu dokázala přenést, než mě přestala bodat do srdce. I kdybych skutečně měla nadváhu, co mu je vůbec do toho? Tak mě napadá, proč lidé stále řeší, komu kde vyrostl špek. Copak je to tak důležité? Možná kdybychom si každý víc hleděli svého a ne toho, kdo, co, kdy a kde… bylo by nám na světě lépe.

Toto setkání mě posunulo dopředu, ve vztahu nejen k sobě samé, ale i k okolí. Snažím se nikoho nesoudit. Nikdy totiž nevíte, proč dotyčný vypadá, jak vypadá… Co když je nemocný? Co když se trápí? A co když se mu dokonce kila navíc líbí a je mu v takovém těle dobře?! Stojím si za názorem, že je to jen a jen jeho věc. A mně nenáleží to hodnotit.

Druhou zkušenost jsem zažila poměrně nedávno. Stála jsem ve frontě na vinobraní, přede mnou zdravě se vyvíjející slečna pubertálního věku, za mnou její maminka – tzv. krev a mlíko. Najednou maminka pěkně zostra na svou dceru zavolala: „Tady vidíš, že i dospělý člověk může být menší než ty! A taky hubenější!“

Uvedla do rozpaků mě i tu slečnu. Možná jsem přecitlivělá na takováto podrypkávání, ale kam to asi povede, když ta dívka sklízí výsměch vlastní mámy (před množstvím cizích lidí), která sama má k dokonalé postavě daleko?! Nevím, jestli si chtěla léčit vlastní nejistoty a bolístky…

Tyhle situace byly asi nejsilnější, ale na podobné momenty, které lidem s anorexií podkopávají nohy, narážíme dnes a denně. Moji čtenáři se mi svěřují, co jim kdy ublížilo. I dobře míněná pochvala může nemocnému hodně ublížit. Které to jsou? O tom ale zas někdy příště.

 

Go to top