Anorektické Vánoce

Blíží se nejkrásnější svátky v roce a mně se k tomu vybavuje pár střípků, kdy se poprvé projevila moje anorexie.

Byl Mikuláš. Rodiče nám každý rok chystali mikulášskou nadílku za okno. Já já jsem to milovala. Maminka zazvonila na zvonky a my s bratrem jsme se nadšeně vrhli na všechny ty dobroty. Měli jsme to spravedlivě rozdělené, bratr levou polovinu, já pravou. Adventní čokoládové kalendáře, banány, mandarinky, pomeranče, lentilky, čokolády, bonóny, perníky a spousta dalších dobrot. Jako by to bylo dnes. Vidím, jak jsem se každý rok vrhla a se zdravou dětskou chutí „debužírovala“. 

Až jednou. Ten rok se poprvé ukázala anorexie. Ten den jsem odmítla večeři. „Přece nebudeme večeřet, když máme nadílku“, vymlouvala jsem se a nepatřičně zareagovala na fakt, kdy maminka chystala jídlo. S tím, že mlsat se bude po teplé večeři. Naprosto běžná a rozumná věc, kterou jsem dosud nikdy ani nevnímala, pro mě najednou představovala neuvěřitelnou překážku. To nejde, přeci nemůžu teplé jídlo, strašilo mi v hlavě. Možná kdyby to byl jen obložený chleba, tak bych byla ochotná ho zkonzumovat, ale velkou večeři? Z nadílky jsem nakonec stejně vyzobala jen ovoce a ještě jsem kvůli tomu měla výčitky. Čokoláda tehdy zůstala netknutá.  

Další vzpomínka. O pár dnů později. Jako každý rok jsme s maminkou pekly hromady cukroví a báječně se u toho bavily. Milovala jsem ty společně strávené chvíle. A jak ráda jsem vždy uzobávala i samotné syrové těsto, polámané a třeba i trochu připálené kousky… tentokrát jsem jen vzpomínala. Jen jsem si k cukroví přičichla a ani si neolízla prst.

Jak jsem zvládla štědrovečerní večeři, si nepamatuji. Ale jistě moje oblíbená bramborová kaše, která o Štědrém dnu vždy dostala zvláštní kouzlo a byla prostě nejlepší, mi zhořkla v puse. Kachna a bramborový salát, kterou jsme tradičně jedli na Boží hod, pro mě znamenala nepředstavitelnou překážku. Výmluvy, vnitřní boj a strach, že to budu muset dostat do sebe… 

Nikdy nezapomenu na větu, kterou mi začátkem ledna řekla maminka: „Proboha, každý normální člověk o Vánocích něco přibere a tys dokonce zhubla.“ Stále slyším strach v jejím hlase, ale nemohla jsem si pomoci. Tak to byly moje první anorektické Vánoce. Bylo mi nějakých 13 let. 

Go to top